O všech těch herezích se dozvídáme od vás,  katolíků.

Jednoduchým porovnáním učení Písma a těch vašich vymyšlených báchorek.

Všechny ty výmysly jsou vycucány z prstu ,  v rozporu s Písmem.

Jakož i to,  že Pán Ježíš neměl sourozence, o kterých nám podává zprávu Bible.

      No nemohl mít,  podle vašich herezí,  protože to by Marie nemohla být navždy Panna - Panna Marie :-)) To je jasné.  Tak je třeba vymyslet pohádku o bratrancích a sestřenkách :-)))

   A jeden z nich -  Jakub, se dokonce stal apoštolem a významnou postavou v jeruzalémské církvi..    A potkal se i s apoštolem Pavlem.

Ga 1:19:   Nikoho jiného z apoštolů jsem neviděl, jen Jakuba, Pánova bratra.




Že se nějaká sodofka z toho důvodu vzteká, je mi srdečně jedno :-)

   A jeden z nich -  Jakub, se dokonce stal apoštolem a významnou postavou v jeruzalémské církvi..    A potkal se i s apoštolem Pavlem.

Ga 1:19:   Nikoho jiného z apoštolů jsem neviděl, jen Jakuba, Pánova bratra.




Že se nějaká sodofka z toho důvodu vzteká, je mi srdečně jedno :-)

   A jeden z nich -  Jakub, se dokonce stal apoštolem a významnou postavou v jeruzalémské církvi..    A potkal se i s apoštolem Pavlem.

Ga 1:19:   Nikoho jiného z apoštolů jsem neviděl, jen Jakuba, Pánova bratra.




Že se nějaká sodofka z toho důvodu vzteká, je mi srdečně jedno :-)

No také že Maria nebyla matkou svatého Boha.

Byla matkou Krista ->  tj. Božího Pomazaného.   

Ty hereze ti vaši fabulátoři skládali hezky jednu na druhou.   Ty další vždy vyplývaly z těch předchozích.

1. hereze    -    koncil v Nicei (325AD)   -   Pán Ježíš  uznán za Boha.   Rovný (homoúsios)  ve všech ohledech Bohu.

z toho vyplývají další hereze :

2. hereze   -  koncil v Efezu  (431AD)   -     Marii udělen titul Theotokos - Bohorodička.  Porodila Boha.

3. hereze   -   II. koncil v Konstantinopoli  (553AD)   -   věčné panenství Marie

4. hereze                             Jelikož porodila svatého Boha ->  musela být absolutně bezhříšná.

5. hereze   -   1854 AD    -   Jelikož byla Marie absolutně bezhříšná,  musela být neposkvrněně počata   Papež Pius IX vyhlásil dogma O neposkvrněném početí Marie

6. hereze   -   1950 AD    -  Papež Pius XII vyhlásil dogma o Nanebevzetí Panny Marie.

                                      Jelikož Marie byla bez hříchu,  nemohla umřít.  Protože smrt je odplatou za hřích. Tak se údajně smrt Marie nemohla dotknout.

"v duchu rakoviny ekumenismu" (název GS dále...)

Marné je Ti, Myslivče,  vysvětlovat, že si můžeš zkusit tedy  založit DF jiné, "správné",  ne-ekumenické (pokud Ti admini povolí ne-ekumenické DF - což nevím vzhledem ke směrování GS)  - tj. po svém, jen s těmi zcela správnými Křesťany, a moderovat si ho po svém. Ukázat to, co vnímáš jako správné dělat u druhých, především vlastním příkladem a skutky. Ne "sám nic", ale nevyžádané rady ohledně DF druhým. Tím končím diskusi na téma DF, se kterým nechceš nic mít (ale protiřečíš si, protože ho stále řešíš). 

Marné je Ti též vysvětlovat, že se (na rady či narážky kohokoliv) nepřipojím proti svědomí například k  útokům či k nedůvodnému  oddělení od lidí, kteří jsou se mnou na cestě. A pokud ty důvody budu jistě sama vědět, vyřeším si to (ad Willy), ale já sama za sebe, dle svého svědomí. I Ty máš toto právo vůči druhým dle Tvého svědomí - ale u mne to nech na mně, s kým si budu psát a dle Tvých slov se "paktovat". Poslouchám snad já nápovědy některých druhých lidí, kteří se diví, proč se "paktuji" s Tebou? (Neposlouchám je, mám své svědomí.)

"Já JSEM ta cesta, pravda i ŽIVOT."

A Syn je Bůh, když je o něm řečeno:

"nese všechno svým mocným slovem"

Proto když Ježíš JE život, znamená to, že je Bůh. Nikdo jiný než Bůh to totiž o sobě říci nemůže.

A podobně, když o sobě říká:

"Dříve nežli Abraham byl učiněn JÁ JSEM."

- i zde Ježíš přisuzuje své osobě BOŽÍ ATRIBUT - věčnost, předčasnost: ne že BYL dříve než Abraham ("Ještě ti není padesát a viděl jsi Abrahama?"), ale on JE dříve než Abraham - právě to vyjadřuje použitý PRÉZENT o minulé skutečnosti: Ježíš NEBYL ANI NEBUDE - on JE ustavičně: JE před Abrahamem, JE, když promlouvá s farizeji, JE i v budoucích událostech, protože ON JE JSOUCÍ - EGÓ EIMI HO ÓN - JSEM, KTERÝ JSEM. ;-)

A právě proto ho chtěli ukamenovat, protože moc jasně věděli, co říká. A ještě mnohem lépe to věděl Ježíš: EHJE AŠER EHJE - JSEM, KTERÝ JSEM - EGÓ EIMI HO ÓN. Což dokresluje tím, že JE dříve než byl Abraham učiněn: už když byl Abrham, Ježíš JE. ;-)

I zde tedy Ježíš JASNĚ říká, že JE BŮH.

Proto také dostává úplně jiný rozměr jeho jméno z proroctví, které se v něm naplňuje doslova: Immanuel - "Bůh s námi".

A kdo uvěří, má věčný život a je spasen, kdo však neuvěří, nemá život  a Boží hněv na něm zůstává.

Protože život lze mít pouze v Synu: "Bůh nám dal věčný život, a ten život je v jeho Synu" - "On je ten pravý Bůh a věčný život." "Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, ten život nemá." - protože Syn, Ježíš Kristus JE ŽIVOT, jak sám o sobě říká. ;-)

 

https://www.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=2472526

K Ježíši se máme modlit a uctívat ho. Protože je Bůh

Je jasné všem křesťanům, že božským způsobem máme uctívat a prosit jedině Boha, ne žádného tvora. Protože božské úcty i naší modlitby je hoden jedině Bůh – Stvořitel a Pán všeho.
A přesně k tomu nás vyzývá sám Ježíš nejen ve vztahu k Bohu Otci, ale i ve vztahu ke své osobě.

Jednak jasně říká, že jej máme ctít úplně stejně, úplně stejným druhem úcty jako Boha Otce:

„Otec nikoho nesoudí, ale všechen soud dal do rukou Synovi,
aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce.
Kdo nemá v úctě Syna, nemá v úctě ani Otce, který ho poslal.“
(řecké kathós znamená „stejnou měrou“)


Což je jen jiným vyjádřením Ježíšova: „Já a Otec JEDNO JSME“ neboli: „jako Otec je Bůh, tak i já jsem Bůh“, proto jako ctíme Boha Otce, máme stejnou měrou a stejným způsobem ctít i Boha Syna. Je jasné, co tím Ježíš chtěl a chce říci. (Přičemž jinde přidává, že tato úcta Boha se má dít „v Duchu“: „Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě“, tj. v Duchu volajícím: „Abba, Otče“.)

Tím je jasně vyjádřeno, že Ježíš, Syn, je jasně Bůh „stejnou měrou“ (řec. kathós) jako Otec, jinak by takový požadavek byl rouháním a jeho naplňování modloslužbou. Ale není to ani jedním: je to pravou poctou podle vůle Otce, protože „Otec dal ..., aby ...“, jak říká Ježíš (viz citát výše). Takto to ustanovil Otec, ne Syn ani ne pouhý člověk. Je to vůle Otce.


A podobně i u modlitby, která je jedním z výrazů úcty Boha: Boha prosíme, Boha žádáme, Boha chválíme a velebíme, od Boha čekáme vyslyšení modlitby. A i toto vše na sebe vztahuje Ježíš, protože on a Otec JEDNO JSOU. Máme ctít Syna stejně jako Otce, ale máme prosit Syna podobně, jako máme prosit Otce, a máme očekávat vyslyšené modlitby od Syna stejně jako od Otce: je v tom stejnost ve smyslu: „já a Otec JEDNO JSME“. Čímž je jasně „prozrazeno“, že Syn má stejnou moc jako Otec a je hoden stejné úcty jako Otec neboli je Bůh stejně jako Otec, jinak by neměl stejnou moc jako Otec a nebyl by hoden stejné úcty jako Otec. Ale on je. A stává se dokonce jedinou cestou k Otci a jediným prostředníkem, takže modlitby k Otci máme vznášet ve jménu Ježíše Krista a skrze něj, a dokonce ne že Otec uskuteční to, oč žádáme, neboli že vyslyší naše prosby, ale dokonce to učiní sám Syn, který zjevuje a ukazuje, že má stejnou moc jako Otec, když je mocen uskutečnit to, co je mocen uskutečnit Bůh Otec. I tím Ježíš „prozrazuje“, že Syn a Otec „JEDNO JSME“ a tudíž že Syn je „stejnou měrou“ mocný a úcty hodný jako Bůh Otec neboli že Ježíš je Bůh jako Otec, ne pouhý člověk – a to Bůh, který se stal člověkem, aniž by přestal být Bohem, a božsky mocný prostředník mezi Bohem a lidmi jenom díky tomu, že jsa Bůh stal se člověkem – jen tak může být prostředníkem mezi Bohem a lidmi: je Bůh i člověk?

„A začkoli budete prosit ve jménu mém, já to učiním, aby byl Otec oslaven v Synu.
Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním.“

„Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná.“

„Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to.
 Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná.“

A už první křesťané dosvědčují tuto rovnost Syna Božího, Ježíše s Otcem, stejně jako správnost a oprávněnost modlit se k němu, vzývat ho a prosit ho, to když Štěpán, první křesťanský mučedník, vidí Ježíš Krista, syna lidského i Božího, po pravici Boží a adresuje mu svoji prosbu, svoji modlitbu:

„Ale on, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a uzřel Boží slávu i Ježíše, jak stojí po pravici Boží,
a řekl: „Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží.“
Tu začali hrozně křičet a zacpávat si uši; všichni se na něho vrhli a hnali ho za město, aby ho kamenovali. Svědkové dali své pláště hlídat mládenci, který se jmenoval Saul.
Když Štěpána kamenovali, on se modlil: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“
Pak klesl na kolena a zvolal mocným hlasem: „Pane, odpusť jim tento hřích!“ To řekl a zemřel.“

- a Štěpán zde nejen že adresuje svoji modlitbu k Ježíši, ale kromě toho mnohonásobným způsobem dosvědčuje a potvrzuje, že Ježíš je skutečně Bůh: to když deklamuje Ježíše rovného s Bohem neboli „stojícího po pravici Boží“, když na něho vztahuje moc odpouštět hříchy a když jemu odkazuje svého ducha, protože komu jinému by mohl odkázat svého ducha než jedině tomu, kdo jej dává? I proto židé „začali hrozně křičet a zacpávat si uši“, protože nesnesli právě toto vyznání Ježíše – Syna člověka jako rovného Bohu neboli Boha, zasluhující si tutéž božskou poctu. Ale právě to je podstatou křesťanství a odlišením ode všech světových náboženství včetně židovství, totiž že Bůh se stal člověkem, aby vykoupil lid a svět svým vtělením, ukřižováním a vzkříšením. A to i učinil: Bůh se stal člověkem, aby člověka navrátil Bohu, a vzal účast na naší přirozenosti, aby nás učinil účastnými té své, Boží přirozenosti. Tak se dokonale naplnilo proroky jeho zaslíbené jméno Immanuel: „Bůh s námi“, protože Bůh byl s námi, když se stal námi – Slovo, které bylo Bůh, se stalo tělem a přebývalo mezi námi. A my jsme spatřili jeho slávu, jakou má od Otce jednorozený Bůh, který spočívá v lůně Otce a který jediný zná Otce, a tak nám o něm vyprávěl, ze všeho nejvíce tím, když se stal jedním z nás, aby nám dosvědčil a ukázal, jaký je Bůh: Bůh, který zapomíná na sebe, nebere za kořist svoji rovnost s Bohem, ale zříká se svého postavení, aby se stal jedním z nás, ba ještě méně: aby se on, Pán vesmíru, stal ne jen jedním z nás, ale dokonce i služebníkem všech nás, který na sebe vzal nejen naše lidství a naši lidskou přirozenost, ale i naše bolesti a hříchy, a aby byl zmučen pro naši neposlušnost a pro naše nepravosti, aby on, Beránek bez viny, Otcem vyhlédnut již před založením světa, vzal na sebe vše, čím jsme v sobě i ve světě zabili Boha. A jak jinak by toto mohl učinit, než se stát jedním z nás, člověkem, aby mohl přijmout naše zlo a nám darovat svoje dobro, vzít na sebe naši smrtelnost a nám dát svoji nesmrtelnost, vzít na sebe naši ošklivost a nám udělit svoji krásu, vzít na sebe naši neposlušnost a nám udělit svoji poslušnost a pokoru? Jedině tak, že vzal náš trest na sebe A aby mohl náš trest vzít na sebe, bylo třeba, aby vzal na sebe naši ztrestanou přirozenost a umořil ji ve své nevinnosti, aby vzal na sebe naši smrtelnost a umořil ji ve své nesmrtelnosti, aby vzal na sebe naši ošklivost a umořil ji ve své kráse a aby strpěl na sobě naši nenávist a umořil ji ve své lásce. Právě proto se on, věčný a vše převyšující Bůh, stal člověkem, aniž by přestal být Bohem, aby vyměnil svůj úděl za náš, protože nás miluje, a proto za nás umírá až k sebepopření, kdy nedbá své rovnosti s Bohem, ale jako pravý Pastýř se ponižuje až k naší lidské smrti, kterou na sebe bere a tím ji i navždy přemáhá, protože:

„Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.
Vy jste moji přátelé...“

A to tak moc jsme jeho přátelé, že se stává jedním z nás, naším bratrem a dokonce i naším služebníkem. Proto se i stal člověkem, aniž by přestal být Bohem. A tak je navěky Bohem i člověkem a my jeho Božským lidem.

Apoštol Pavel píše, že je to Bůh, "pro něhož je vše a skrze něhož je vše" (Žid),

a podobně i jinde: "Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko!" (Řím)

ovšem na jiném místě píše také:

"jediný Pán Ježíš Kristus, skrze něhož je všecko, i my jsme skrze něho" (1Kor)

"On nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna.
... v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi - svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti - a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.
On předchází všechno, všechno v něm spočívá" (Kol)

- Písmo tedy říká, že vše je pro Boha a skrze Boha, a také, že vše je pro Pána Ježíše Krista, Syna Božího, a skrze něho a že on VŠE předchází - tedy to, co Písmo říká o Bohu, přesně to samé říká o Synu, Pánu Ježíši Kristu, který vše předchází. Jinými slovy: Písmo přisuzuje tytéž vlastnosti a tutéž činnost Synu, jakou přisuzuje i Bohu, kterému jedinému je taková moc a činnost možná, protože nikdo nemůže stvořit a předcházet vše než jedině nestvořený a Stvořitel - Bůh. A tato úloha je přisouzena jak Bohu, tak Synu - Pánu Ježíši Kristu. A to říká jediné: