Grano Salis - Potřebujeme liturgii?

NEPRAKTIKUJÍCÍ KATOLÍK“ JE JAKO „KULATÝ ČTVEREC“. EXISTUJE VŮBEC?

Zaujal mě článek Petra Kukala, který trefně pojmenovává věci, které mě v poslední době vnitřně zneklidňují. Často přemýšlím, jak v dnešní individuální době nejlépe sloužit a vycházet vstříc svým farníkům. Žijeme v postoji „co z toho mám já“ a podle toho měříme priority svého života.

Zároveň se postmodernímu člověku těžko zapojuje, natožpak zavazuje do skupinových aktivit, kdy jeho „já“ není jediným hybatelem, ale splývá v „my“ (Tělo Kristovo).

Kdy se exkluzivní vztah Bůh–člověk na hodinu mše projeví v širším rozměru Bůh–Boží lid a kdy se bohoslužba primárně nesoustřeďuje na naše individuální potřeby, ale přesahuje rámec času.

(Tomas van Zavrel).

NEPRAKTIKUJÍCÍ KATOLÍCI

Podle frekvence témat řešených v českém křesťanském on-line prostoru by se mohlo zdát, že věřící a duchovně hledající u nás trápí několik zcela zásadních otázek, a to: O kterých církevních svátcích je otevřeno v Tescu; jestli se po masturbaci oslepne a konečně zda člověk k tomu, aby měl autentický vztah k Bohu, potřebuje chodit do kostela.

Zejména třetí jmenovaná otázka se vrací s pravidelností Perseid, takže není divu, že jsem na ni narazil také před několika dny. Zastánci volného vztahu ke kostelní lavici snášeli argumenty z řady oblastí: od meteorologické (prší) přes logistickou (je třeba oblékat děti) až po sociálně vztahovou (v kostele potkám protivnou sousedku.)

Zazněly ovšem i některé vážnější námitky.

Ideovým východiskem článku, kolem něhož se diskuse vedla, totiž byla otázka: Co dělat, když mi chození do kostela nedává to, co považuju za důležité?

Zdá se být tak palčivou, že se řešila dokonce na diskusním fóru známé intelektuální platformy Dominikánská 8, a právě tuto diskusi článek reflektuje. Otázka sama přitom lehce implikuje přesvědčení, že kostel jsou lázně Velichovky, kam chodíte zregenerovat, osvěžit se a nechat se pohýčkat.

Argumenty se snášely zejména pro kostelní neúčast. Covid nás naučil, že to jde i jinak: televizní kamera zprostředkuje dění u oltáře i těm, kteří ze zadních lavic nic nevidí. Nedělní procházka s dětmi, které v kostele nebetyčně otravují, se může proměnit v milou hodinku katecheze. A když drobotině přibalíte do batůžku pšeničnou tyčinku s hrozinkami... jasně, trochu to karikuju, ale přesně tímhle směrem článek míří: liturgie je zbytná, důležitý je osobní žitý vztah k Bohu.

Ještě evidentnější je posun chápání smyslu liturgického života církve ve zmínce o lidech, „kteří by do kostela šli rádi, ale v aktuální životní situaci se tam necítí úplně přijati – a někdy to není jen jejich dojem, opravdu přijati nejsou“. OK, může být, život je někdy složitý, a ne každé farní společenství vyniká velkorysou laskavostí.

Jenže mše svatá je Boho–služba; jejím smyslem je společné chválení Boha, ne skupinová terapie. Nezpochybňuju, že i tento rozměr do života církevního společenství patří. Ale jsou pro něj vhodné jiné pastorační formáty.

A právě mezi nimi hledají diskutující příklady činností, které se mohou stát „trvale udržitelnou“ alternativou účasti na mši svaté. Vedle již zmíněné procházky s dětmi je to např. křížová cesta na kole; pobožnost u výklenkové kaple přerývaně odfuní sportovec v duhovém trikotu, než se znovu vyšvihne do sedla svého bicyklu a stařenkám s chodítky zmizí v oblaku prachu. Jako čin hodný medializace se pak vyjevuje také předvelikonoční pletení košíků na faře nebo dětská inscenace pašijové hry. Článek končí rozpačitým výčtem nejbanálnějších komunitních aktivit.

Nějaký závěr?

Liturgie je vrcholem a pramenem života církve. Aby neztratila svůj nejvlastnější obsah, vyžaduje osobní účast věřícího společenství. Existují jistě skutečnosti, které ji vylučují: nemoc, fyzická izolace apod. Důvodem pro její odmítnutí ale nemůže být to, zda a nakolik její podoba uspokojuje naše momentální potřeby, protože kvůli našim momentálním potřebám se neděje. Nemusíme dokonale vidět na to, co se děje na oltáři – víra je ze slyšení: Šema Jisra‘el...

Nemusíme dětem v kostele zajistit herničku ani skákací hrad – schopnost postupně se ukázňovat a kontrolovat vlastní impulsivitu může dítěti leda prospět. A nemusíme v kostele každou neděli slyšet třicet vyznání lásky, protože Ten, za kterým jsme tam přišli, nás miluje bezpodmínečně.

Není bohužel tak řídké zaslechnout: Já ke svojí víře kostel nepotřebuju, nebo dokonce: Já ke svojí víře nepotřebuju církev. To může být jistě pravda, pokud nemluvíme o katolické víře.

Ta je totiž vírou společenství, kde jedni nesou břemena druhých a vzájemně si pomáhají do nebe.

Být katolíkem znamená účastnit se liturgického života církve, a tedy ano – chodit v neděli do kostela. Ačkoli je účast na nedělní mši svaté tzv. povinnost, většina těch, kdo se jí pravidelně účastní, ji pociťuje jako radost, zdroj vnitřní síly a také jako velikou milost.

Jsem proto lehce rozpačitý ze sousloví „praktikující katolík“. Vnímám ho jako čirý pleonasmus, podobný obratům „starý kmet“ nebo „hospitalizace v nemocnici“. Buď jste katolík či katolička, a pak jste tedy samozřejmě „praktikující“, nebo máte někde v šupleti křestní list, na půdě reklamní betlém od Kolínské cikorky a o Velikonocích si kupujete beránka v čokoládě, ale to z vás nečiní „nepraktikující katolíky“. Už proto, že nic takového jako „nepraktikující katolík“ neexistuje.

(Petr Kukal).

	Hledej
	Je a svátek má Zbyšek. Vytvoření registrace