| Matouš a Marek uvádí něco jiného než Jan (Dokonámo jest).
Mk 15:34: "O deváté hodině Ježíš zvolal silným hlasem: „Eloi, Eloi, lema sabachthani?“ což v překladu znamená: ‚Můj Bože, můj Bože, proč jsi mne opustil?‘"
„Eloi, Eloi.“ Jedná se o aramejštinu a citát z aramejského textu 22. žalmu. C. S. Mann píše: „Řecké Eloi, Eloi lama sabachthanei je přepisem aramejského originálu, který lze popsat pouze jako ‚hebraizovaný‘. …Lze předpokládat, že Markova komunita byla více zvyklá na aramejštinu, a to by se odrazilo, pokud by Marek vycházel z palestinské tradice. …Matouš uvádí Eli, což je blíže hebrejské podobě…zdá se pravděpodobné, že to bylo řečeno v hebrejštině, neboť poznámka ‚volá Eliáše‘ dává smysl pouze v případě, že výkřik zněl elei, elei nebo eli, eli, nikoli Markovo eloi.“
Zdá se tedy nejpravděpodobnější, že Matouš, který původně psal v hebrejštině, správně zapsal to, co Ježíš řekl v hebrejštině, zatímco Marek přeložil Ježíšova slova do aramejštiny a řečtiny.
https://revbible.com/comm/Mark/chapter15/34
A ještě přidám vysvětlení z Matouše 27:46:
„Proč jsi mě opustil?“ Někdy se učí, že Bůh opustil Ježíše a že tak učinil proto, že se Ježíš stal hříchem. To prostě není pravda. Zaprvé, Bůh Ježíše neopustil; Písmo jasně říká, že Ježíš konal Boží vůli a mohl by si dokonce nechat na pomoc 72 000 andělů, kdyby chtěl (Matouš 26:53). V době ukřižování „Bůh smířil svět se sebou skrze Krista“ (2. Korintským 5:19). Bůh nás navíc neopouští, když hřešíme. Pokud existuje nějaká pravda, která je pro křesťanství ústřední, pak je to, že Bůh miluje hříšníky a zůstává s námi, i když hřešíme. I kdyby se Ježíš „stal hříchem“, Bůh by s ním zůstal, stejně jako zůstává s námi, když hřešíme. Ježíš se také „nestal hříchem“, jako by mohl nějakým způsobem ztělesňovat hřích. Stal se „obětí za hřích“ a byl dovršením a naplněním všech obětí za hřích, které byly před ním a které ve skutečnosti nemohly hřích odstranit.
Ježíš se i z kříže snažil lidem ukázat, že je slíbeným Mesiášem. Jedním z pozoruhodných způsobů, jak to učinil, bylo citování alespoň prvního a posledního verše Žalmu 22, Davidova žalmu, který jeho publikum dobře znalo. Žalm 22 je mesiášský žalm, který jasně zobrazuje ukřižování a to, co se za těchto okolností dělo. Zaprvé to jistě vypadalo, jako by Ježíše Bůh opustil, i když jistě věděl, že nebyl (srov. Ž 22:1). Ž 22:6 říká: „Jsem červ,“ a hebrejské slovo pro „červ“ také odkazuje na šarlatovou barvu barviva, které červ produkoval, a Ježíš, pokrytý krví od hlavy až k patě, odpovídal popisu onoho rudého červa. Ž 22:7 říká: „Všichni, kdo mě vidí, se mi posmívají. Urážejí mě svými rty. Kroutí hlavou.“ To byla jistě pravda, jak mohl vidět každý, kdo byl na místě. Žalm 22:8 nám říká, co říkali posměvači: „Důvěřuje v Hospodina, ať ho vysvobodí. Ať ho zachrání, neboť v něm má zalíbení.“ Z evangelií víme, že tohle posměvači říkali. Žalm 22:11 říká: „Nevzdálej se ode mě, neboť soužení je blízko. Neboť není nikoho, kdo by pomohl,“ a to byla jistě pravda. Všude kolem něj bylo soužení v podobě jeho nepřátel a jeho učedníci uprchli z místa činu. Žalm 22:12 říká: „Obklíčilo mě mnoho býků. Mocní býci z Bášanu mě obklíčili.“ Býk představoval mocnou, neodolatelnou sílu a v tomto případě byli římští vojáci, kteří střežili Krista, jistě jako býci, kteří ho obklopovali. Žalm 22:14 říká: „Vylil jsem se jako voda, všechny mé kosti jsou vykloubené.“ Ježíšova síla byla téměř pryč, byl dehydratovaný a jeho kosti byly natažené a natažené římským mučením a samotným aktem ukřižování, ale zázračně mu nezlomila ani kost.
Žalm 22:15 říká: „Má síla vyschla jako střep a jazyk se mi lepil na patro.“ Poté, co Ježíš ztratil všechnu tu krev a byl tak dlouho bičován, už téměř žádnou sílu neměl. Jak se dehydratoval, jeho jazyk otékal a v ústech se mu lepil. To také vysvětluje, proč, i když citoval Žalm 22:1, někteří lidé to špatně pochopili a mysleli si, že volá Eliáše. Žalm 22:16 říká: „Obklíčili mě psi, obklíčila mě horda zločinců, probodli mi ruce i nohy.“ Pohané byli známí jako psi a římští vojáci Ježíše obklíčili a probodli mu ruce i nohy. Toto je úžasné proroctví, protože v době Davidově ukřižování neexistovalo, takže David toto proroctví napsal čistě ze zjevení; neexistuje žádný kulturní způsob, jakým by se David mohl o ukřižování dozvědět. Žalm 22:17 říká: „Mohu spočítat všechny své kosti. Dívají se, zírají na mě.“ Ježíš trpěl tak silně, že to vypadalo, jako by mohl spočítat všechny své kosti. Kromě toho měl římský bičík zakončený kousky kovu nebo kostí a trhal maso z těla, přičemž často odhaloval některé kosti. Je docela možné, že některé Ježíšovy kosti byly skutečně odhalené. Lidé na něj také zírali a škodolibě se radovali. Žalm 22:18 říká: „Rozdělili si mé roucho. Losovali o mé oblečení.“ Římští vojáci udělali přesně to, co proroctví řeklo. Žalm 22:24 říká: „Neboť [Bůh] nepohrdl ani neignoroval trápení postiženého, ani před ním neskryl svou tvář; ale když k němu volal, vyslyšel.“ To ukazuje, že i když se můžeme cítit opuštěni, když trpíme, zbožní lidé ve svém srdci vědí, že Bůh je stále s nimi, a Ježíš to jistě věděl. Žalm 22:31 končí slovy „neboť to učinil“, což může znamenat „Je dokonáno“. Ježíš věděl, že zbožní lidé stojící v doslechu si budou schopni v duchu odříkat velkou část nebo celý Žalm 22 a pak uvidí, jak se naplňuje přímo před jejich očima, a pak to budou také schopni popsat ostatním a šířit o něm zprávu.
Slova, která Ježíš pronesl z kříže, nebyla slovy muže, kterého Bůh opustil. Byla to Ježíšova poslední možná snaha oslovit svět slovem pravdy.
https://revbible.com/comm/Matthew/chapter27/46
|
