Bohužel pár stovek let po jeho odchodu církev pod vlivem císařského kultu jaksi přesunula Jeho učení, Evangelium, do duchovních metafyzických výšin a na zem  vnášely pouhé drobky, almužny, kterým si vykupovali své svědomí. Místo Těla Kristova ustanovily společenství trojího lidu,  nerovné v důstojnosti ani v právech, kdy člověk s požehnáním ideologie vydáváné za křesťanství mohl znevolňovat a zotročovat druhého člověka. Je paradoxní, že museli přijít ateističtí osvícenci kupř francouzské revoluce, aby tento žulový obr padl. Kristovo evangelium, totiž jako kvásek v těstě, postupně probublával dobu, aby kamení začalo usvědčovat "svaté."

I dnes se určité fragmenty křesťanství vznášejí na vzdáleném obláčku. Napřáklad učení o duchovní smrti, na kterou si nelze šáhnout, ale přesto má existovat. Zcela se vyprázdnil pojem hřích na něco lákavého, zajímavého, ba dokonce možná i dobrého, které nám nechce dopřát ten zlý policajt, to jest Bůh, a banda svoutoškovských křesťanů.

Avšak my lidé, žijeme dnes a tady. Křesťanství, slovy klasika, sloužilo jako opium lidstva. Je třeba mu vracet fyzickou, reálnou rovinu. Ovoce poznání dobrého a zlého není otevření oči akademického poznání, ale dobro a zlo, lásku a bolest, co prožíváme reálně denodenně na vlastní kůži. Hřích neni abstraktní pojem z duchovního účetníctví, ale realná, skutečná bolest, kterou někdo někde reálně prožívá, opět skutečně. Smrt je hmatatelná skutečnost, kterou skrze stárnutí, nemoci a smrtelnost opět pozorujeme každý den. Naše zodpovědnost za stav přírody mluví hlavně v dnešní době výmluvně, byť mnozí nevidí kolektivní zodpovědnost člověka za vlastní pád všeho tvorstva do této dnešní marnosti.

Křesťanství není abstraktní, duchovní, záležitost, která se vznáší ve vakuované víře někde daleko na nebesích. Je to živá a žitá skutečnost již tohoto světa a toho života. Již dnes prožíváme Věčný život s Kristem. Vyhlížíme stvoření Nového nebe a Nové země, opět ne v nějakém duchovním smyslu, ale realnou fyzickou zem a fyzické nebe.  A za ničení našeho současného domova neseme neoddiskutovatelnou zodpovědnost.

Kristus na kříži neumíral ani duchovně, ani symbolicky. Umíral reálně, bolestně, fyzicky. Stejně tak tělesně vstal z mrtvých, stejně tak fyzicky a tělesně vystoupil na nebesa a stejně tak fyzicky se vrátí na zem. Stejně tak fyzické, reálné a bolestivé jsou naše zodpovednosti, které buď v pokání svěříme Kristu, aby je vynesl na kříž, nebo je poneseme sami až do reálného, fyzického, tělesného pekla ohnivého jezera. Stejně tak smrt, kterou Kristus zlomil, je fyzická, tělesná, kterou dnes a denně prožíváme, ale v Kristu máme zaslíbení, že kdo - fyzicky- zemře s ním, respektivě "v něm", bude "v něm" i žít, tělesně stejně jako On vstane z hrobu, v den, kdy zazní Jeho hlas jako polnice. Tehdy ti, kdo znají Jeho hlas dnes, poznají jej i v té chvíli. A on pozná své.Vánoce, Vánoce, přicházejí. Vánoce největšího daru, jaký Bůh dal člověku, daru Sebe Sama mezi námi, Svého Ducha, Svého syna, Svého charakteru, Jeho Smrti a Vzkříšení. V této lásce a v tomto daru milujme, fyzicky, reálně, své bratry, bližní, své rodiny. A v Jeho daru obdarovávejme druhé.Veselé Vánoce a Štastný Nový rok.